Klenoty značky RAKO

  • Hotel Imperial - Praha

        


    V Praze, ulici Na Poříčí otevřel v roce 2007 po mnoha letech své brány i dříve proslulý hotel Imperial. Výjimečná podoba hotelu, ve své době nejmodernějšího v Praze, vznikla v roce 1914 díky spojení investora J. Koláře, který k jeho stavbě přistoupil poté, co prodal hotel Paříž na Novém Městě a Emila Sommerschuha, ředitele knížecí Lichtenštejnské továrny na keramické zboží v Rakovníku (později RAKO). Zápis z roku 1913 vypovídá o tom, že se tito dva spoluautoři velkolepé myšlenky dohodli o vytvoření hotelu s výzdobou z materiálů trvalých s tím, že chtějí: „předat budoucím generacím dílo nepodléhající změnám času a ve stálých barvách“. Na základě této myšlenky vznikla hlavní část celého hotelu, kavárna v přízemí s originální keramickou výzdobou. Keramickou výzdobu provedla podle návrhů profesora dekorativního umění Jana Beneše (žáka J. Plečnika) v roce 1914 rakovnická šamotka, jejíž signaturu najdeme na jednom z centrálních reliéfů. Plastiky jsou od sochaře Josefa Drahoňovského a jsou jimi, kromě kavárny, vyzdobeny i další prostory. Celá výzdoba tvořená, mimo jiné, z mozaiky na stropě a z reliéfních ornamentů na sloupech navozuje atmosféru Egypta a Orientu, která dýchá i z rozměrných reliéfů umístěných ve vstupním vestibulu, jejichž hlavním motivem jsou figury lvů inspirované uměním Egypta a oblasti Středního a Blízkého východu. Za celou zakázku účtovala rakovnická keramička majiteli hotelu 70 000 korun, tedy částku v této době úctyhodnou.

    V letech 2006 – 2007 se společnost LASSELSBERGER, jako nástupce tehdejší knížecí Lichtenštejnské továrny na keramické zboží v Rakovníku (později RAKO), za odborného dohledu památkářů podílela na rekonstrukci tohoto unikátního keramického interiéru ve střední Evropě. Rekonstrukce obnášela čištění povrchu keramických obkladů, doplňování chybějící keramiky a hlavně náročnou výrobu replik i nové spárování.

    FOTOGALERIE

     

  • Obecní dům - Praha

        


    Dokladem umu rakovnických keramiků je bezesporu výzdoba pražského Obecního domu, který představuje jednu z nejvýznamnějších staveb pražské secese. Autory projektu dokončeného v listopadu 1912 jsou architekti prof. Antonín Balšánek a Osvald Polívka. Jeho sloh byl některými architekty považován za zastaralý, ale s odstupem téměř jednoho století je už tato stavba hodnocena jako jedinečně harmonické spojení architektonických a výtvarných stylů konce 19. azačátku 20. století. Pro českou značku RAKO znamenají prostory Obecního domu živoucí „výstavní síň“, kde můžeme ještě dnes obdivovat originály keramických obkladů a dlažeb vyrobených v keramičce RAKO.

    Místem, kde se v Obecním domě s rakovnickou keramikou můžeme setkat, je například hlavní schodiště do suterénu. Keramické obklady stěn jsou opatřeny dekorativními výplněmi, reliéfy a pohledy na starou Prahu realizovanými podle návrhů E. Hlavína. V suterénu na výzdobu schodiště navazuje dolní foyer s fontánkou obloženou keramickými obklady a s původní keramickou ornamentální podlahou. Uprostřed haly se otevírá vstup do Amerického baru, jehož stěny provedené v černých keramických obkladech jsou ozdobeny výjevy z venkovského života. V suterénu se rovněž nachází Plzeňská restaurace s třemi mozaikovými keramickými obrazy od J. Obrovského na téma „České žně“, „Junák“ a „Děvče“. Na protilehlé straně haly nemineme vinárnu s dochovanými původními dřevěnými obklady včetně vsazených reliéfních keramických obkladů a zrcadel. V neposlední řadě najdeme historické keramické originály i v 1. patře v salonku Boženy Němcové, který má v nice s mozaikovým obkladem fontánu podle návrhu O. Polívky, jejíž keramický pylon zdobí drobná glazovaná soška Boženy Němcové.

    FOTOGALERIE

  • Vila Tugendhat – Brno

         

    Společnost LASSELSBERGER, s.r.o. vyrobila v rámci druhé rekonstrukce brněnské vily Tugendhat repliky původních obkladů RAKO. Cílem architektů, restaurátorů keramiky a výrobce značky RAKO bylo maximální přiblížení se původnímu vzhledu a technickým parametrům obkladových výrobků.

    Manželé Grete a Fritz Tugendhatovi si na přelomu dvacátých a třicátých let nechali v Brně postavit jednu z nejkrásnějších funkcionalistických staveb na světě. Vila Tugendhat, v roce 2001 zapsaná do seznamu kulturního dědictví Unesco, určila v minulosti nový rozměr moderního bydlení. Vilu manželů Tugendhatových navrhl v letech 1928 – 1929 architekt Ludwig Mies van der Rohe. Jde o unikátní umělecké dílo, které bylo postaveno díky tehdy nejmodernějším technologiím s využitím ušlechtilých materiálů. Poprvé v dějinách privátní architektury byla ve vile využita ocelová nosná konstrukce v podobě sloupů křížového půdorysu. Neobvyklé bylo i technické zázemí, teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění oken, fotobuňka u vstupu. V interiérech jsou vzácné materiály – onyx z Maroka, italský travertin, dřeviny z jihovýchodní Asie. Investice domu byla tehdy oceněna na 5 milionů korun, což v té době stálo např. třicet rodinných domů. Manželé, Židé, ve funkcionalistické vile bydleli pouze osm let, do té doby než ji byli nuceni před válkou opustit. Do vily se už nikdy nevrátili. Vila byla na konci války poškozena bombardováním, stěny byly rozbity, mobiliář byl buď zničen nebo odcizen. Půvab vily se rozplynul. Později se z vily stala taneční škola a po zestátnění dětské rehabilitační středisko. Větší rekonstrukce vily proběhla v osmdesátých letech. Bohužel, v té době se na renovaci podepsala nepříznivá finanční a politická situace. Po obnově sloužila vila k reprezentaci a města, veřejnosti nebyla přístupná. Po roce 1989 byla vila krátce zpřístupněna, ale zůstala vládním objektem. V letech 2010-2012 proběhla druhá památková restaurace vily. Projekt zpracovalo sdružení tří architektonických ateliérů s cílem o maximální návrat k původnímu stavu vily.

    Tugendhat nyní… Z předsíně mezi pokoji pana Fritze a paní Grety je přístupná koupelna s WC v rodičovské části. Původní obklady a zařizovací předměty byly odstraněny již v osmdesátých letech 20. století a tehdy je nahradily typové běžné výrobky. V rámci druhé obnovy firma LASSELSBERGER, s.r.o. uchopila výzvu vyrobit repliky původních obkládaček a dlaždic RAKO a vstoupila do jednání se zástupci architektů a restaurátorů keramiky s cílem maximálního přiblížení se k jejich požadavkům na vlastnosti a vzhled nových obkladových výrobků. Repliky keramických obkladů RAKO jsou nyní ve vile všudypřítomné. Naleznete je v obou koupelnách, kuchyni, spíži, kotelně. Jedinou místností, kde se dochovaly původní obklady, je místnost na kožichy.

    FOTOGALERIE

     

  • Vila Stiassni - Brno

          


    Důležitým zdrojem informací se při rekonstrukci brněnské vily Stiassni, významné památky meziválečné architektury, staly i fotografie a akvarely někdejší paní domu, jimiž dokumentovala interiér i exteriéry objektu. Repliky keramických obkladů pro tzv. vládní vilu vyrobila, podobně jako v případě známější vily Tugendhat, tradiční česká značka RAKO, a to i díky „zazděným“ úlomkům střepu původních obkladů, které se jinak vůbec nedochovaly. Důležitým zdrojem informací při rekonstrukci vily se kromě jiného staly i zmíněné amatérské fotografie a akvarely jednoho z členů rodiny, které posloužily také při obnově koupelen replikami  ze závodu  RAKO v Horní Bříze.

    „Interiéry koupelen byly v osmdesátých letech rekonstruovány. Původní umyvadla byla nahrazena novodobými a keramické obklady byly nahrazeny mramorovými. Originální schránky na mýdlo, tzv. mýdlenky však byly odstraněny nešetrným způsobem a nebyly zachovány ani ve fragmentu. Po sejmutí nových obkladů byly na svém místě pouze úlomky střepu v původní vápenocementové, pokládkové vrstvě, tzv. buchtách. Vnitřní keramické obklady ostění mezi okny koupelen zůstaly zachovány. Při rozhodování o barevném odstínu nových replik se vycházelo právě z těchto detailů,“ říká Petr Miklíček, restaurátor keramiky s licencí MK ČR, a pokračuje: „Po dřívějších zkušenostech z Vily Tugendhat byla ke spolupráci vyzvána společnost LASSELSBERGER, výrobce keramických obkladů RAKO. Úkolem bylo přiblížit se co nejvíce původní technologii výroby. Tato technologie tehdy spočívala hlavně v použití olovnaté glazury na předem vypálený, kalibrovaný střep. Vysoký lesk a pokládka beze spár dávaly tehdejším stěnám charakteristický rys, který ještě dnes můžeme spatřit v objektech nezasažených modernizací interiéru. Přitom je paradoxem, že vývoj designu v oblasti keramiky se začíná vracet k počátku minulého století a většina světových firem má ve své nabídce obkladů a dlažeb vzory, vycházející právě z jednoduchosti a dekorativnosti 20. - 30. let.“


    FOTOGALERIE

     

  • Bauerova vila – Libodřice u Kolína

            


    Veřejnosti je zatím málo známá realizace z keramických obkladů RAKO v Bauerově vile v Libodřicích u Kolína. Rakovnická keramička zde vybavila koupelny tehdy vysoce moderní a avantgardní kubistické vily, která se otevřela veřejnosti v roce 2008 jako unikátní galerie kubistického designu. RAKO navázalo na svou tehdejší práci vytvořením pěti druhů replik keramických obkladů ve formátu 14,7x14,7 cm vytvořených přímo v oddělení interního vývoje v rakovnickém výrobním závodě společnosti LASSELSBERGER. Podle vzorků nalezených ve vile byly jako přesné repliky vytvořeny tři druhy hladkých bílých obkládaček s jednou či dvěma klopenými hranami a nově vyvinutou glazurou odpovídající původnímu originálu. Dále rakovničtí keramici znovu po 90ti letech vytvořili repliku původních reliéfních obkládaček s barevným a zlatým dekorem. Autor díla Václav Vágner z vývojového oddělení, který se „podepsal“ pod tyto repliky starých dlažeb dodává: “Pro tento typ obkládaček byl vyvinut a vyroben speciální lisovací přípravek, pomocí kterého byly obkladačky ručně lisovány na laboratorním lisu. Rovněž jsme vyvinuli novou glazuru, podle receptury Ivana Brotánka, barvy a následně obtisky se základním květinovým dekorem, který byl po výpalu domalováván pro zachování dokonalého charakteru ruční práce. Ručně bylo nanášeno i zlato na reliéfní rámeček těchto obkládaček. Pátým typem nově vyvinutých replik se staly ručně lisované reliéfní pásky zdobené černou a bílou glazurou.„

    FOTOGALERIE

     

  • Lázně Amalienbad – Vídeň

         


    Díky lázním Amalienbad se před více než 80-ti lety dostalo Vídni architektonického skvostu s jedním z nejvýraznějších interiérů svého druhu. Amalienbad byl vystavěn po vzoru antických římských lázní s bohatě zdobenými interiéry ve stylu art-deco s množstvím zdobných detailů. Přestože velká část architektonicky cenných prvků a designově propracovaných obkladů byla zničena během  2. světové války, původní podoba interiéru ve foyer, hlavním bazénu a sauně zůstala téměř zcela zachována. Právě dámská sauna lázní Amalienbad dodnes láká svou svěží atmosférou. Architekti Karl Schmalhofer a Otto Nadel zde nechali zdi i podlahy obložit barevnou mozaikou RAKO. Sauna doplněná malým kulatým bazénem s teplou vodou je dnes považována za jedinečné dílo především díky dnu zdobenému ornamentální složitou mozaikou a schodům, které vedou do vody. Reliéfní sloupy kolem bazénu zdobí odlévaná keramika, dekorativní prvek, který byl umělci vytvořen speciálně pro zdejší použití. Tyto unikátní dekorace imitující rákos a květiny v modrozelené kombinaci. Neméně náročné architektonické řešení interiéru nalezneme i ve vstupních prostorech lázní. Barevné mozaiky na stěnách a podlahových plochách vytvářející velkoplošné obrazce fascinující svou živostí a barevnou pestrostí. Amalienbad je z tohoto pohledu stále skutečným klenotem, v němž je typický lesk dvacátých let znásoben množstvím moderních služeb. Lázně Amalienbad, které se svou kapacitou až 1.300 osob řadí k největším lázní v Evropě, byly vystaveny v letech 1923 až 1926. I přes velmi náročnou architekturu bylo toto lázeňské zařízení určeno především pro řadové občany, pracující vrstvu a zároveň jako sportovní stimul pro děti a mládež. Vypovídá o tom i úvodní věta oslavného sborníku k jejich otevření: „Veřejné spolky (sdružení, korporace) jsou povinné dělat vše, co je v jejich moci, aby utužily zdraví lidu a docílily, aby mladá generace byla zdravá a silná.“

    FOTOGALERIE

  • Všeobecná fakultní nemocnice Na Bojišti - Praha

        


    Existují místa, která nejsou v turistických mapách, či jsou přímo nepřístupná, zdobí je však stejně výjimečné keramické unikáty jako jsou v hotelu Imperial nebo Obecním domě. Jeden z nich se skrývá za fasádou nárožního domu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 2 Na Bojišti. Prakticky nikdo z těch, kdo chodí kolem, asi neví, že kdyby nahlédl vitrážovými okny ve třetím patře do místnosti, nestačil by se divit.

    Zde byl jako součást luxusního sanatoria kolem roku 1914 postaven meditační salon, kde mohly odpočívat a nechat se unášet mystickou atmosféro tohoto prostředí movité pacientky.  Místnost byla obložena obkladačkami s listrovými a výkvětovými glazurami, které z každé z nich dělaly nenapodobitelný originál, na podlaze byla ornamentální dlažba. Místnosti dominovala fontána s plastikou zpodobňující Ženu nad pramenem, vytvořenou Stanislavem a Vojtěchem Suchardovými. Celý prostor podle zjištění restaurátora akad. sochaře Vojtěcha Paříka projektovat slavný pražský architekt Jan Kotěra, který zde propojil prvky rostlinné a geometrické secese, prolínal barevnost vitráží s barvou obkladů na stěnách a dal celému salónku provzdušněnou, prosluněnou a odlehčenou atmosféru, tak aby mohl beze zbytku plnit svůj účel – být balzámem pro duši a místem k rozjímání.

    Na výzdobě salónku pracoval zub času více než století, místnost zažila mnoho necitlivých zásahů. Na obnově tohoto výjimečného místa spolupracovala společnost LASSELSBERGER s restaurátorem Vojtěchem Paříkem, který je již na interiéry nesoucí značku RAKO specialistou a vytvořil koncept obnovy.  Na restaurování dřevěných prvků se podílel akad. arch. M. Houskou, a nelehký úkol vytvoření nových kachlů, které by byly k nerozeznání od původních, byl svěřen Václavu Vágnerovi. Vzhledem k tomu, že původní technika a složení glazur nebylo možné zcela dodržet, byly obkladačky ještě na místě dotvářeny glazurami za studena. Řada nových dlaždic glazovaných engobou byla vyrobena také pro nádržku fontány. Naopak podlahové dlaždice byly jen vyčištěny, protože díly původní technologii byl jejich ornamentální dekor zachován bez větší újmy až do současnosti. Původní jsou také obklady v přilehlé koupelně a na schodišti budovy.

    Nově rekonstruovaný interiér meditačního salonku není bohužel běžně přístupný, ale je další korálkem na šňůře zachráněných světově unikátních realizací značky RAKO, které najdete nejen v Praze a dalších českých městech, ale i v zahraničí.

    FOTOGALERIE

  • Brummelův dům - Plzeň

        


    Manželé Brummelovi se znali s Loosem z Vídně, znali také byt rodiny Hirschů, který se jim velmi líbil, a rozhodli se požádat Loose o přestavbu rodinného domu v Husově ulici v Plzni v podobném stylu. Loos tuto zakázku přijal a přestavěl tento původně jednopatrový dům se sedlovou střechou a historizujícím průčelím, vystavěný v roce 1886 plzeňským stavitelem Eduardem Krohou.
    V domě se zachovala původní koupelna, jejíž keramické obklady pro dům zhotovila rakovnická továrna v Horní Bříze na keramické zboží RAKO. Bílé obkládačky 15 x 15 cm s jednou či dvěma klopenými hranami doplňuje černo – bílá listela, typická pro tehdejší dobu. Loos velmi pečlivě zvažoval výběr firem, se kterými spolupracoval, přičemž hlavním kritériem byla kvalita. Vybíral nejen řemeslníky (kde dával přednost místním firmám), tak i dodavetele zařízení interiérů. Vzhledem k časovému odstupu a historickým převratům v druhé polovině minulého století, přetrvalo málo tehdejších firem, které by navíc archivovaly záznamy o výrobcích dodaných Loosovi a  byly schopny ještě dnes dodat jejich identické repliky.

    V roce 1991 byl dům v restitučním řízení vrácen rodině a v roce 2001 byl zpracován projekt na jeho restaurování od prof. Václava Girsy a arch. Miloslava Hanzla. V roce 2003 se v Plzni konalo mezinárodní symposium „Adolf Loos /Dílo a rekonstrukce“, které na závěr vydalo tzv. „Plzeňské memorandum“. V něm bylo konstatováno, že Loosovy plzeňské interiéry patří k základním kamenům moderní světové architektury a jsou neopomenutelnou součástí evropského kulturního dědictví. Apelovalo na odpovědné instituce města, kraje a státu na povinnost důsledně podporovat ochranu těchto památek a vyzývalo majitele těchto památek k respektování jejich hodnot. Restaurátorské práce podle zmíněného projektu prof. Girsy probíhaly, za významné podpory magistrátu města Plzně, plzeňského kraje i ministerstva kultury ČR, od roku 2001 až do roku 2015, kdy byl dům otevřen veřejnosti.

    FOTOGALERIE

  • Tunel Holland – New York

    Historickou zajímavostí, která však už přes osmdesát let slouží nepřetržitě svému účelu, je i tunel Holland v New Yorku, na jehož stavbě se podílela rakovnická keramička RAKO, která do tunelu dodala 15 000 čtverečních metrů obkladaček Tunelia, vyráběných v Rakovníku speciálně pro tuto zakázku v barvě převážně bílé, modré a oranžové. Rozměr obkladaček 108 x108 mm, odvozený z anglických měr, zůstal nadále již standardním formátem pro Tunelii. Za zmínku stojí, že ke kontrole výroby celé zakázky a k přejímání zboží byl do rakovnické továrny vyslán z Ameriky inženýr, který měl na starosti sledovat celou zakázku až po kompletní vyexpedování. Ve svě době (otevřen v roce 1927) byl Hollandův tunel, který spojuje pod řekou Hudson New York a New Jersey, nejdelším automobilovým podvodním tunelem na světě.